Depeche Mode jsou v nové roli - v roli kapely, kde píší dva autoři. Jaké to přineslo změny ve vnitřních vztazích v kapele? Magazín Times trochu poodhaluje tato témata...Autorem článku je Dan Cairns.

 "Depeche Mode už si neužívají ticha - a jejich nové album je proto celé lepší"

  David Gahan se připojil k Depeche Mode ve věku 18 let. Dnes už je to pětadvacet let kdy se spojil s Martinem Gorem, Vincem Clarkem a Andy Fletcherem a nechal za sebou doby svého dospívání, a průšvihů, doby ve kterých na sebe uputával pozornost. I po těch letech si zpěvák stále udržuje v sobě kousek toho zlobivého Basildonského chlapce. Jeho ruce i nohy, kterými prvně nemotorně házel na Top of The Pops 1981, jsou tak tenké jako vždycky, a hlava spočívající na jeho vyzáblé postavě stále připomíná kaňku inkoustu na stránce, čerstvě vystříklou z plnicího pera. Jenom jeho přízvuk v angličtině se změnil z Essexského na New Yorský.

  Je velmi známý, dokonce nechvalně známý , díky mnoha excesům, které mu příliš neprospěly, spíše ublížily. V roce 1996 na 2 minuty zemřel v Los Angeles na předávkování heroinem, a získal tak u lékařů přezdívku "kočka", díky své schopnosti mařit smrtce její práci. Nyní již znovu získal sílu, potřetí se oženil, a žije se svou manželkou a třemi dětmi v New Yorku. Zaměřuje svou pozornost na destruktivní mezilidské vztahy , takové jaké on prožíval díky drogám a alkoholu. Gahan má o čem psát, a tak v poslední době obrazně řečeno předkládá svůj život (své zážitky, ze kterých vychází jeho texty) k "otestování". Kontaktoval Goreho (muže doposud odpovědného za hity Depeche Mode, díky kterým prodali přes 50 milionů alb), a navrhl, že by i on sám přispíval na album svými texty. Vy, nebo já můžeme předpokládat, že oba při tak dlouhé vzájemné známosti, prošlé mnoha útrapami, ale přežívající, našli způsob, jak si o tom popovídat otevřeně. Ale my nejsme Depeche Mode.

  "Chtěl jsem s tím už něco udělat" vzpomíná Gahan , který odhalil svůj doposud nevyužitý textařský talent předminulý rok na sólovém albu Paper Monsters. "Ale mám v sobě tendenci jen tak sedět a hovět si, a nevyjadřovat se k tomu co vlastně potřebuji." To, co on potřebuje je oproštění od své jednoduché role..."Je to touha po uznání", říká po delší odmlce. " Touha být povšimnut a oceněn..."

  "Připomínají mi takovou rodinu" poznamenává Ben Hillier, producent nového alba skupiny, "Martin má dobrý způsob, když čelí nějaké situaci, dává sám sobě čas na to si to promyslet, a přijít na nejlepší způsob, jak odpovědět. Zatímco Gahan vyslovuje své myšlenky hned hlasitě, razí si cestu ráznou artikulací, Gore je spíš zamlklý - ale jeho odměřené projevy popichují s náhlými, znepokojujícími bouřemi smíchu. Oba dva sice jsou v určitých podstatných bodech názorově dost odlišní, ale tvoří celek"

  Ben Hillier předpokládá, že je tam také ještě určitá záliba v názorové nesoudržnostii. "Já myslím že si v tom libují," říká, "je to něco co je žene vpřed". A když do toho přidáte i Andyho Fletchera, je to silná směs. "Objevuje se to mezi náma třema každý den, " říká Gahan, " a trochu jsme o tom mluvili - tak jako obvykle mluvíme o čemkoliv,co je opravdu, opravdu osobní. Uvnitř skupiny nikdy nebylo přílišné přátelíčkování, ale je mezi námi velké pouto - a je to něco co nás dělá unikátními."


  Tři Gahanovy písně prošly řezem, výběr byl - jak všichni naléhali - na Hillierovi. "Bylo to důležité, že cokoliv já jsem napsal, by bylo stejným způsobem zpracováno s písněmi co napsal Martin" říká diplomaticky Gahan, "a že tohle bylo podstatou práce,  na kteréj sme pracovali společně..." další pauza "...on měl o tom nějaké názory". Frontman kapely používal v minulosti rozhovory s novináři jako způsob komunikace s Gorem, údajně při jisté příležitosti nazýval svého partnera "totalitním diktátorem". A tak skladatel skupiny byl dobře vědomý ještě před prvním sezení ohledně nového alba, jaký by měl Gahan postoj, kdyby mělo sestávat opět pouze z Goreho písní.

  "Pokusil jsem se nechat Martina dozvědět se přes tisk, že toto by nebylo něco, co by pro mě znamenalo pokračování v další práci" připouští Gahan. "Nechtěl jsem vytvářet další nahrávku, s pocitem že jsem zase znovu mimo hru, jenom přihlížející."

  Celé album těží body jak z určitého napětí ve studiu, které bylo nezbytnou částí tvůrčího procesu, tak i z Hillierova nedostatku úcty - o skupině toho věděl před začátkem nahrávání ve skutečnosti poměrně málo. "On je výborný v rozbíjení takových těch hnusů, co se tvoří mezi členy rodiny", říká Gahan s obdivem, "Prohlédl velmi rychle role, které jsme měli mezi sebou v kapele" Je to komické. "My jsme chtěli mít někoho, kdo by byl vůdčí typ, takového ředitele školy. Ale on byl něco jako učitel umění, víte takový typ co vás nechá zašít se někde ve skladu a kouřit cigarety"

  Je to jejich nejpoutavější a nejzajímavější práce od roku 1990. "Violatorské" rysy nesou alespoň čtyři skladby (John the Revelator, Precious, Suffer Well a The Darkest Star), které jsou minimálně stejně dobré, jako Depeche Mode kdy dříve udělali. "Totalitní diktátor vypadá také potěšeně" říká Gahan, "I když to dává najevo svým vlastním, osobitým způsobem. Martin nikdy doopravdy neřekne : "Tohle se mi zdá dobré". Nedostanete to z něj. Ale přece jen se otáčel a říkal : "Myslím že není podstatné jestli píšu já, nebo David - je to různé: o vztazích, o životě a našem místě v něm." Byl jsem rád. "Pokračuj ještě chvíli Marte, beru to jako kompliment"

  "Nejsou to žádné směšné ego - problémy " poznamenává Hillier, "Není to tak, že by někdo dupal vzteky jen proto, že by káva nebyla zamíchaná správným směrem. Bude to tím, že Depeche Mode, po 25 letech spolu, jsou příliš zabraní prací, a objevují radosti komunuikace."

Překlad : -sin- (C) Depeche CZ