Zápisky z turné - díl 4. (Vídeň)
(17.02.2006)
Minulý čtvrtek proběhl
poměrně povedený koncert Depeche Mode ve Vídni, již v pořadí 48. na
tomto turné. Hodně z vás se ho přímo účastnilo, a tak si ho pojďme
připomenout, a provést malé srovnání s tím pražským…
Vídeňský valčík ve Stadthalle
Naše minivýprava dorazila autem do Vídně okolo čtvrté odpoledne, a halu
jsme našli v centru téměř bez problémů. Už od páté hodiny se
u bran tísnily hloučky fanoušků, neustále přibývající. Potkáváme
českou výpravu, jedoucí zájezdem od DMF, a fotíme se. Kromě nich mluvíme
i s maďary, poláky, slováky…Vládne docela příjemná atmosféra,
až na tu zimu.
Konečně se pouští do haly a hrstka nadšenců s lístky pod pódium se
ženou už na plac. Většina lidí je ale v klidu, a zamíří na bary,
stánky se suvenýry apod. Žádná tlačenice, pohoda,klid. Objevuju se
sister.of.night , že čepují nápoje v hezkých plastových kelímkách
s podobiznou DM, a tak okamžitě kupujeme za 2 EU několik
prázdných kelímků na památku :)
Tento koncert jsem strávil na tribuně, takže to bylo něco jiného než
v Praze. První co mě téměř vyděsilo, byl žalostně malý počet
lidí v hale – mohla být zaplněná tak třetina, a to už hrála
předkapela! Přes chabé protesty pořadatelů jsme zabrali se sister prostor
hned u zábradlí (tam jsme nikomu nepřekáželi ve výhledu), a sledovali
co se bude dít. The Bravery odvedli zhruba průměrný výkon – ostudu si
neudělali (podobně jako v Praze). Snad jen určité nechutnosti
s plivanci si zpěvák mohl odpustit.
Již o půl deváté začíná intro, a teď teprve začal ten pravý
kolotoč – z vnějších prostor najednou rychle proudí davy lidí a
hala se rychle naplňuje až po okraj. Není příliš velká – přirovnal
bych to k o něco menší T-Mobile Aréně, s kapacitou okolo
10 000 lidí. Pro tento večer se ale ukázaly malé rozměry haly být
velikou výhodou. Když totiž zapěje 2000 hrdel refrén nějaké písně
v Sazce, tak se to v těch ohromných prostorách prakticky ztratí.
Ale tady v této menší hale to znělo velice silně a impozantně.
Atmosféru hnal především sektor lidí na stání. Tribuny byly tak půl na
půl – někdo stál a tančil, někdo zas seděl a koukal.
Při úvodní A Pain That I'm Used To se David hlasově trochu
hledal, ale při John The Revelator už se našel. A Question Time pak
znamenala odstartování koncertu na plné obrátky. Martin Gore tak trochu
nesměle křepčil (možná se bál, aby si moc nepomuchlal křídla),a při
pomalejších písních působil docela smutným dojmem. Hodně tomu pomáhaly
i umělé třpytkové slzy, které měl od očima. Nebo byly možná
pravé?
Pomalá verze Shake The Disease na mě působila trochu rozpačitě. Pořád
jsem tuto píseň měl zafixovanou jako spíše taneční věc z DM
parties, a tak jsem podvědomě pořád Martina popoháněl. Ale on nedbal, a
odzpíval jí s poklidným tempem, občas s dramatickými pauzami a
zpomaleními. S Peterem Gordenem za klávesami tvořili dobře sehranou
dvojku.
Jeden z vrcholů večera byla (kupodivu) I Feel You.
I když tuto píseň příliš nemusím, byl to takový nářez
s přímo devastující světelnou show, že vás to prostě muselo
vtáhnout do děje. Tohle se povedlo, a i partička starších metalistů
vedle mě začala uznale pokyvovat svými máničkami.
Když jsme u těch fanoušků – ve Stadthalle se sešlo
skutečně multi-kulturní složení – od metalistů, gotiků až po
hip-hopery v kšiltovkách s Eminemem a rodinky s dětmi. Beru to
jako důkaz, že hudba DM dokáže oslovit prakticky kohokoliv. Kromě těchto
tu samozřejmě byli i nějací ti depešáci :-) – ti se sdružovali
hlavně v sektoru na stání. Národnost fanoušků byla též
mnohočetná, díky dobré poloze Vídně mezi ČR, SR, Maďarskem a Rakouskem
(ale i relativně nedaleko od Polska) se tu sešla půlka střední Evropy.
A už jsme u přídavků – ty zakončily koncert mohutným
finišem, podobně jako v Praze. Po „upravené verzi“ mávání
při Never Let Me Down Again (tedy: nejdřív protřepávání vztyčených
rukou, a pak teprve mávání ze strany na stranu) nás hoši z kapely
uklidnili příjemnou Goodnight Lovers, kterou jsem teprve od jejího
koncertního provedení začal pořádně poslouchat.
Díky chlapci, díky fanoušci a see you v Budapesti!
FOTOGALERIE
Další díly
seriálu „Zápisky z turné“
Sdílet
Komentáře (nové dole):
Vídeňský valčík ve Stadthalle
Tento koncert jsem strávil na tribuně, takže to bylo něco jiného než v Praze. První co mě téměř vyděsilo, byl žalostně malý počet lidí v hale – mohla být zaplněná tak třetina, a to už hrála předkapela! Přes chabé protesty pořadatelů jsme zabrali se sister prostor hned u zábradlí (tam jsme nikomu nepřekáželi ve výhledu), a sledovali co se bude dít. The Bravery odvedli zhruba průměrný výkon – ostudu si neudělali (podobně jako v Praze). Snad jen určité nechutnosti s plivanci si zpěvák mohl odpustit.
Již o půl deváté začíná intro, a teď teprve začal ten pravý kolotoč – z vnějších prostor najednou rychle proudí davy lidí a hala se rychle naplňuje až po okraj. Není příliš velká – přirovnal bych to k o něco menší T-Mobile Aréně, s kapacitou okolo 10 000 lidí. Pro tento večer se ale ukázaly malé rozměry haly být velikou výhodou. Když totiž zapěje 2000 hrdel refrén nějaké písně v Sazce, tak se to v těch ohromných prostorách prakticky ztratí. Ale tady v této menší hale to znělo velice silně a impozantně. Atmosféru hnal především sektor lidí na stání. Tribuny byly tak půl na půl – někdo stál a tančil, někdo zas seděl a koukal.
Při úvodní A Pain That I'm Used To se David hlasově trochu hledal, ale při John The Revelator už se našel. A Question Time pak znamenala odstartování koncertu na plné obrátky. Martin Gore tak trochu nesměle křepčil (možná se bál, aby si moc nepomuchlal křídla),a při pomalejších písních působil docela smutným dojmem. Hodně tomu pomáhaly i umělé třpytkové slzy, které měl od očima. Nebo byly možná pravé?
Jeden z vrcholů večera byla (kupodivu) I Feel You. I když tuto píseň příliš nemusím, byl to takový nářez s přímo devastující světelnou show, že vás to prostě muselo vtáhnout do děje. Tohle se povedlo, a i partička starších metalistů vedle mě začala uznale pokyvovat svými máničkami.
Když jsme u těch fanoušků – ve Stadthalle se sešlo skutečně multi-kulturní složení – od metalistů, gotiků až po hip-hopery v kšiltovkách s Eminemem a rodinky s dětmi. Beru to jako důkaz, že hudba DM dokáže oslovit prakticky kohokoliv. Kromě těchto tu samozřejmě byli i nějací ti depešáci :-) – ti se sdružovali hlavně v sektoru na stání. Národnost fanoušků byla též mnohočetná, díky dobré poloze Vídně mezi ČR, SR, Maďarskem a Rakouskem (ale i relativně nedaleko od Polska) se tu sešla půlka střední Evropy.
A už jsme u přídavků – ty zakončily koncert mohutným finišem, podobně jako v Praze. Po „upravené verzi“ mávání při Never Let Me Down Again (tedy: nejdřív protřepávání vztyčených rukou, a pak teprve mávání ze strany na stranu) nás hoši z kapely uklidnili příjemnou Goodnight Lovers, kterou jsem teprve od jejího koncertního provedení začal pořádně poslouchat.
Díky chlapci, díky fanoušci a see you v Budapesti!
Další díly seriálu „Zápisky z turné“
(c)